Syndrom loketního kanálku (kubitálního sulku) je po syndromu karpálního tunelu druhým nejčastějším tzv. úžinovým syndromem (úžinové syndromy = postižení periferních nervů způsobené útlakem nervu okolními strukturami). Vyvolávajícím momentem je útlak loketního nervu (nervus ulnaris) v oblasti loketního kloubu. Lidé s tímto onemocnění patří do mladších věkových skupin (30-40 let), přičemž postiženi jsou 2-3x častěji muži. Ke vzniku syndromu přispívá námahové přetěžování horní končetiny či opírání lokte o tvrdou podložku. Z tohoto důvodu je častěji postižená dominantně používaná ruka. Mezi další rizikové faktory ke vzniku tohoto onemocnění patří úraz oblasti lokte, anatomická anomálie (zesílený vaz, variabilní sval, atd.), či malý tumor v oblasti lokte (ganglion, lipom)

Příznaky syndromu loketního kanálku

Nejčastěji k útlaku dochází při průběhu nervu tzv. loketním žlábkem (ulnárním sulkem), což je místo, kde je nerv uložen povrchově a vystaven potenciálním traumatům (tzv. „brňavka“ při uhození se do nervu), méně často bývá nerv utlačován v místě jeho průchodu do svalů předloktí těsně pod lokem či nad loktem. Zde ho může dráždit anomální vazivový pruh. 

Mezi nejčastější potíže patří:

  1. mravenčení a brnění malíku a přilehlé poloviny prsteníku (5. a 4. Prstu) ruky spolu se stejnostranně přilehlou částí dlaně
  2. Snížená až vymizelá schopnost čití v uvedené lokalizaci
  3. bolesti propagující se po vnitřní straně lokte
  4. neobratnost postižených prstů či celé ruky zejména při jemných činnostech spolu s oslabením síly (např. při zapínání knoflíků, držení příboru apod.)
  5. Atrofie svalstva ruky
  6. Zhoršená schopnost pohybu malíku a prsteníku, v extrémních případech až vznik tzv. „drápovité ruky“

Diagnostika syndromu kubitálního kanálku

Syndrom kubitálního kanálku stanovuje ve většině případů neurolog na podkladě typických příznaků popisovaných pacientem a potvrzených elektromyografickým vyšetřením vodivosti nervů horní končetiny (EMG)

Léčba

Léčba syndromu kubitálního kanálku je v počátečním stádiu většinou konzervativní, kdy za pomoci režimových opatření (vyhýbání se činnostem způsobující obtíže), rehabilitační léčby, aplikace kinesiotapu, podání nesteroidních antirevmatik či místní aplikací kortikoidů do kubitálního tunelu je dosaženo přechodné úlevy od obtíží. Pokud není konzervativní léčba úspěšná, lze provést operační řešení v režimu jednodenní chirurgie - dekompresi (uvolnění) loketního nervu.

Operační léčba má za cíl uvolnit tlak vyvíjený na loketní nerv v jeho průběhu kubitálním kanálkem tak, aby došlo ke zlepšení jeho prokrvení a následující úlevě od popisovaných obtíží. Operační léčba probíhá ve většině případů v lokální, nebo svodné anestezii. V průběhu chirurgického zákroku dochází k uvolnění nervu od okolních struktur se zajištěním jeho plné mobilizace. V některých případech, kdy prostá dekomprese loketního nervu je zhodnocena jako nedostatečná, je za potřebí jeho přenesení do podkoží před loketní kloub – jedná se o tzv. transpozici ulnárního nervu. Výkon je proveden z cca 6cm dlouhého kožního řezu umístěného nad ulnárním sulkem.

Operační řešení je úspěšné v cca 85% případů, kdy pacient udává významné zlepšení dosavadních obtíží.